OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po určitej odmlke, spôsobenej okrem iného sebapoznávaním a cestovaním po ázijskom kontinente, sa na hudobnej scéne znovuobjavil Darren White, známy z účinkovania v spolkoch ako ANATHEMA, BLOOD DIVINE, DEAD MAN DREAM, aby nám ponúkol ochutnávku zo svojej novej produkcie. SEROTONAL, názov ktorého je odvodený od nervového hormónu vyvolávajúceho pocit šťastia našich telesných schránok, je projekt, ktorý sa dosť významným spôsobom odlišuje od Darrenových predchádzajúcich počinov.
Tento relatívne krátky – 4 skladbový – promo-materiál bol po hudobnej stránke skomponovaný Jonom a Garym a následne preposlaný Darrenovi do Indie, kde bol otextovaný, a neskôr po príchode Darrena domov aj spoločne nahratý. Spojením myšlienok ľudí z odlišných hudobných vetiev tak uzrel svetlo sveta veľmi príjemný, ťažko definovateľný mix temného doomrocku a ambientu. Úvodný “Soon Tomorrow” je song plávajúci na vlnách doomovej atmosféry a tripového hudobného prejavu, kde je Darrenov pesimisticky rozvláčny vokál popretkávaný jemnými samplovými slučkami. Pri počúvaní “Memory Leaves” má človek pocit, akoby na nahrávke hosťoval NICK CAVE, pretože je to song akoby vystrihnutý z jeho tvorby – hutnosť, klavírny doprovod, jasný ťažkotonážny spev, to všetko samozrejme bez náznakov plagiátorstva, keďže v druhej časti zaznieva Darrenov krátky flashback do predchádzajúcej metalovej tvorby. Nasledujúca “The Vision Show Us”, by sa svojom stopážou asi len tažko dala nazvať samostatnou skladbou, skôr tu ide o akúsi inštrumentálnu vsuvku, plnú medzidimenzionálnych a intergalakticky vzdialených zvukov. Akých? To záleží na fantázii každého z nás… Šepotavý spev pochmúrneho nádychu sprevádzaný melancholickými tónmi piána a občasného violončela je hlavným vodítkom záverečnej “The End Of Everything”. Anjelsky čistý, doomový nádych čiernoty a bezvýchodiskovosti Darrenovho popevku necháva posúdiť samotnému poslucháčovi, čo je to, čo práve v jeho subjektívnom prípade končí a možno sa už nezopakuje...
Nemožno si nevšimnúť, že materiál je čo do stránky atmosféry a náladovosti veľmi podobný posledným počinom ANATHEMY, ANTIMATTER či SEAR, len tá forma prevedenia sa veľmi málinko odlišuje. Neviem, či v tomto prípade ide o zámer (dúfam, že nie), ale určité telepatické prepojenie uvedených interpretov tu celkom isto existuje.
Či však bude predvedený spôsob tvorby korešpondovať s podobnými náladami aj naďalej, sa snáď dozvieme už čoskoro, po nahratí regulárneho nosiča koncom októbra. Pre tých nedočkavych ponúkam zatiaľ aspoň možnosť vytvorenia si vlastnej mienky na uvedené demo na oficiálnej stránke SEROTONAL.
7 / 10
Darren White
- spev, texty
Jon Francis-White
- gitary, klávesy
Gary Hill
- gitary, sample
1. Soon Tomorrow
2. Memory Leaves
3. The Vision Show Us
4. The End Of Everything
The End Of Everything (promo) (2004)
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.